VPV jsou možná Veteráni příští války, ale rozhodně ne naší punkové scény. Na té se totiž pohybují teprve od roku 2009. Na sklonku roku loňského vyšlo těmhle veteránům/zelenáčům u Cecka druhé dlouhohrající album, obdařené tentokráte pozitivním názvem Zase na dně.
Pod překvapivě dobře vyvedeným obalem se skrývá desítka nových skladeb, doplněná o čtyřstopé EP Vzpoura. To bylo sice digitálně vydáno už v roce 2012, ale hudba Veteránů příští války se za tu dobu zásadně nezměnila, takže toto spojení při poslechu neruší.
Trio produkuje klasický punk-rock staré školy: žádná dlouhá sóla nebo zbytečné ozdoby, tady se jde rovnou k věcí. Chybět nemůže nadávání na naší politickou reprezentaci (Defenestrace) a protikonzumní, protisystémové a protiválečné vypalovačky (zbytek skladeb). Klasická nasranost nad nespravedlnostmi, kterými se náš svět hemží.
Nutno dodat, že kapele se často podaří uhodit hřebíček na hlavičku a těch čtyřicet minut se tedy proposlouchá poměrně dobře. Jak by také ne se skladbami jako Kde teď jsou, pátrající po ztracených krásných chvílích a nebo nekompromisní Nesouhlas, jejíž obsah není zas tak těžké uhodnout a na jejíž intro si VPV vypůjčili citaci z Čapkova Krakatitu.
Na první poslech ale vyčuhuje z desky skladba Lži. Prvním důvodem je fakt, že píseň je z poloviny zpívána anglicky a druhým potom, že kapela zde výrazně obměnila svůj nástrojový arzenál a skladbu tak doprovází akustické kytary. Ani tady ale hudbě nechybí punkový náboj, naopak to činí album Zase na dně o poznání barevnější.